Pro řidiče, kteří zvažují zapojení do pomoci Ukrajincům převozem z hranic do Olomouce a okolí, si dovoluji popsat svoje první zkušenosti z cesty na hranice a zpět. Především – neplánoval jsem jet naslepo, o víkendu jsem se zapsal nejprve na seznam nabízejících řidičů provozovaný na Google Sites, a v neděli hned jak byl zveřejněný také na rozcestník českých neziskovek Pomáhej Ukrajině, který vypadá komplexněji a profesionáněji. Výhodou a zároveň i stinnou stránkou Google sites je, že tam jsou kontakty na řidiče veřejně přístupné na Internetu – aby se mohli potřební obracet přímo a hned na Vás. To ale znamená, že se na Vás může obrátit i druhá strana a já jsem hned pravděpodobně jednomu pokusu o ovládnutí telefonu čelil – ale o tom později.
Zatímco z koordinačního systému českých neziskovek zatím směrem k mé osobě nic nevzešlo, v pondělí, které jsem zadal jako den, od kterého jsem k mání, se s pomocí seznamu na Google sites ozvali večer hned dva Ukrajinci z Čech s konkrétními informacemi o svých příbuzných, kteří by potřebovali odvoz. U prvního se ukázalo, že právě přešli hranice a hledají někoho, kdo je už poblíž, aby je naložil. Protože já jsem doma čekal ukázněně na signál, hledali dál a našli. Pak přišel druhý telefonát – manželka a dcera pojedou dnes autobusem na přechod v polských Beskydech, potřebují do Prahy. Souhlasím – když vyjedu, jsem tam za 5 hodin a vezmu je, posílám fotku auta a svoji, aby mě poznaly. Mám ale ještě počkat, až budou mít autobus potvrzený. Za půl hodiny info, že bus byl zrušen, vydají se tedy na přechod ráno po přespání pěšky. Mohli by dorazit kolem poledne. Jdu spát a v 6 ráno vyjíždím, abych měl rezervu a byl tam včas. U Katowic se dozvídám, že se dostaly do autobusu a jedou na hranice, za hodinu zprávu, že vystoupili na místě a že tam na mě počkají, je tam vyhřívaný stan. Dcera má 15 let, vše v pohodě. Za půl hodiny nové info – je tam zmatek, stan organizátoři balí, budou na mě čekat u silnice. Za další půl hodiny- vzali je nějací cizinci, se kterými se domluvili anglicky, dovezou mi je naproti do Przemyslu, kde je mohu převzat. Domlouvám se na bodu na mapě, kde budu čekat na parkovišti u obchodu na příjezdu z jejich směru, posílám vše SMSkou. Protože ještě mám čas, stavuji se na parkovišti u Teska, kde je uprchlické centrum, jestli nemají ještě někoho do Česka, abych využil sedmimístné auto. Momentálně nemají. Po 15 minutách nová informace – „moje“ Ukrajince vezou Češi z Liberce, mohli by je vzít do Prahy, ale špatně odbočili, takže budou mít zpoždění a přijedou k Przemyslu z jiného směru. Dostávám přímé číslo na Čechy.
Domlouváme se, že se potkáme na jiném místě pro ně vhodnějším místě, já tam mám čas tam přejet. Po setkání se domluvíme osobně, kdo je poveze. Půl hodiny se probíjím přecpaným centrem Przemyslu na druhou stranu města. Po 5 minutách čekání se setkáváme a dozvídám se, že jsou v polských Beskydech na přechodu už od soboty a čekají na domluvenou rodinu ukrajinského kolegy z práce, pro kterou mají i domluvené ubytování. Rodina se ale pořád ještě nedostala na hranice, protože jedou autem v koloně a bude jim to trvat ještě nejméně 12 hodin, nedostanou se bus, mají imobilního člena rodiny a musí se proto až na hranice dostat autem. Chlapi z Liberce už musí zítra do práce a nemůžou dál čekat. Nabízím, že na ně počkám já, ale kvůli nejisté časové perspektivě mi to rozmluví, rodina se má šanci se dostat do uprchlického centra v Mlynech, kde můžou v teple počkat na další odvoz. Liberečáci „moje Ukrajince“ rádi vezmou až do Prahy, stihnou to a přes Wroclaw je to k nim cesta v pohodě. Loučíme se a já na dvou benzinkách po městě tankuju benzín na zpáteční cestu. V příhraničí lze natakovat max. 25 litrů, to je rozumné k prevenci nedostatku, dá se s tím dojet do vnitrozemí a tam dotankovat. Všude je ale situace na pumpách dobrá, proto tankuji nadvakrát na různých benzinkách, abych měl plnou, protože tady na východě je Natural přece jen až o 1,5 zlotého levnější než ve Slezsku u dálnice.
Zvažuju, jestli se vrátit na parkoviště u Teska, nebo to zkusit na přechodu Medyna u Przemyslu, na který je to podle navigace jen 9 minut. Jedu na přechod. Pár kilometrů před ním musím zastavit u dobrovolníka ve vestě, který lidem rukama nohama polsky doporučuje, aby tam nejezdili, pokud nemusí. Když řeknu, že jedu hledat lidi do Česka, říká OK. Nevím, jestli jsme si dobře rozumněli, ale jedu. Záhy pochopím proč se to snaží filtrovat. K přechodu se staví nová silnice, na staré je jeden úsek, kde se jezdí na semafor kyvadlově, takže oba směry stojí v koloně, tzvá to 5 změn světel, než se dostanu dál. Asi kilometr před přechodem nás policie na rozcestí odklání do vesnice, k přechodu nesmíme. Přede mnou jedou ostatní taky do vesnice, tak se jich držím a brzo z navigace pochopím, že se k přechodu dá přijet taky z boku od vesnice a nezavazet přitom na hlavní trase. Parkuje se kolem cesty a na polňačkách. Parkuju a vydávám se k přechodu. Je tam profi stánek Izraelců a profi stánek pejskařů s granulemi, pak různé bufety a směnárna a pak improvizovaný humanitární samoobslužný sklad ukrajinské neziskovky Kyiv support – lidé přivážejí materiál a utečenci si fasují, co potřebují. Lidé od hranice pěšky směřují buď k přistaveným autobusům, které je převezou do Przemyslu, nebo jdou bokem k autům, kde se setkávají s konkrétními přáteli, kteří na ně už čekají. Ptám se dobrovolníka z Kyiv support, jestli nemá někoho do Česka. Má radost a vyráží do noclehárny hledat, pak se poptává ještě jinde, nenachází ale nikoho. Ukazuju mu ještě na mapách na tabletu, kudy bych jel přes Polsko domů a kam všude bych mohl odbočit. Super – vyráží znovu, po delší době se vrací, má 5-člennou rodinu, kterou bych mohl vzít do Krakowa. Musím ale počkat, až si nakoupí a dají se dohromady. Policii přesvědčím, aby mě nechala z pole dojet až k přechodu, že už tam mám konkrétní lidi k naložení. Po dalším čekání a seznamování se a nakládání vyrážíme. Cestou do Przemyslu si českoukrajinštinou vyjasňujeme situaci – oni míří do Lodže, v Krakově by nasedli na vlak a jeli dál, mezitím si otec rodiny vygooglil, že v Przemyslu čeká humanitární vlak, který je nabere hned tam, a pojede i přes Lodž, takže je nesmysl, abych se s nimi probíjel do centra Krakowa a oni tam pak hledali spoj s přesupem v Gliwicích.
Po vysazení rodiny na vlak se vracím na parkoviště u Teska. Tentokrát mám větší štěstí, narazím totiž na ukrajinského organizátora, který mluví velmi dobře anglicky a zasvětí mě podrobně do toho, jak to tam funguje. Od přechodu přijíždí autobusy, kdo má odvoz, setká se s ním, kdo nemá, ale má konkrétní cíl, nahlásí to dobrovolníkovi, které vejde do autobudu. Ten pak vyjde ven a vyvolává žádané destinace – Krakov, Varšava, Lodž, Wroclaw… Taky mi vyrábí fixou na kus kartonu tabulku, na kterou společně ukrajinsky napíšeme nabídku 5 míst do různých měst na Moravě. Při příjezdu autobusu takové všichni řidiči drží nad hlavou. Na základě toho se seznamuju s bodrou Ukrajinkou Nadjou, která žije už 20 let v Praze, teď bivakuje na parkovišti a organizuje Čechy, kteří se objeví, shání jim klienty, pomáhá s rychlejším dorozuměním a vyjasněním možností a detailů. Po dvou hodinách se z osmého autobusu dočkám. Mezitím uspokojila jiné – Praha, České Budějovice, i jedna paní do Brna, ale tu přenechávám kolegovi, protože vézt v sedmimístném autě jednu paní, která je navíc zjevně v dobré kondici, mi nepřipadá jako to pravé ořechové. Kromě toho je tady totiž spousta i malých dětí a starších lidí, kteří s obtížemi vystupují z autobusu s vysokými schůdky.
V půl sedmé večer už potmě a při mínus pěti se dočkám – matka se dvěma dětmi, jedno kluk asi 2 roky ještě s plínou a dcera asi 5 let, potřebují za manželem (který nemá auto) – do Plzně. V té chvíli oceňuju, jak důležitá je Nadja. Přes ni jsem schopný velmi rychle a jasně vysvětlit návrh – dovezu je do Olomouce, budeme u nás před půlnocí, můžou se osprchovat, vyspat, a ráno je dovezu do Plzně. Žena už předtím jevila známky nervozity, po tomhle návrhu se na mě podívá a málem se sesype. Nadja ji naštěstí zastabilizuje, mimo jiné jí tvrdí, že mě zná dlouho, že jsem absolutně v pořádku a nemusí se mě bát (s Nadjou jsme se seznámili před hodinou, zná jen moje křestní jméno, že jsem z Olomouce a že mám větší auto). Pak se mě Nadja ptá, jestli bych to nezvládl až do Plzně rovnou. Říkám že ano, znám se, dokážu pracovat s ospalostí a včas to řešit, mám s sebou 4 litry kofoly s Guaranou. Vysvětluju, že jsem navrhoval pauzu kvůli dětem, že je to asi 9 hodin cesty, ale nakonec pokud by v autě usnuly, tak by to mohly zvládnout. Oksana (jak jsem později zjistil její jméno) se zklidňuje a říká, že to bere. Nic nechce nakoupit, žádné tyčinky, pití, všechno má, hned chce vyrazit, jenom se s obavami ptá, jestli by si mohla před cestou vedle mého auta zakouřit. Vypálí tři kousky a uklidní se ještě víc. Já zatím reorganizuju auto, vzhledem ke golfovému kočárku a bagáži, kterou mají s sebou, jsou tři pasažéři akorát – kufr je plný, vzadu na sedadlech mají aspoň dost místa na spaní a já mám sedadlo spolujezdce pro svůj příruční nepořádek. Po preventivním vyčúrání celé osádky vyrážíme.
Paní se představuje křestním jménem, já taky, a začíná se vyptávat, jestli jsem dobrovolník, odkud, co dělám za práci, jestli vím, kde je Plzeň, jestli je to daleko… Ne všemu, co odpovídám, dobře rozumí, ale je čím dál klidnější, už mi důvěřuje. Po hodině cesty všichni usnou. Děti kašlou i ze spaní, jsou už obě nachlazené, malý kluk víc, je slyšet, že i trochu vykašlává, nebo mu ve spánku zatékají hleny z nosu a dráždí ho. Jednu chvíli se probouzí, silně pláče, zmítá sebou, mamince trvá dlouho, než ho uklidní. Holčička je už větší, šikovná, nechala se i připásat, chlapeček odmítá podsedák a i pás – to jsem zapomněl říct, to jsme vzdali hned na začátku. Jede schoulený mamince na klíně a na prsou. Dálnice jsou naštěstí v noci bezpečné, rovné a přehledné. Při placení na mýtné bráně u Krakova se maminka probouzí a ptá se, jestli jsme už v Česku. Diví se, že ne, a pak mi to dochází, vysvětluji jí, že je to mýtná brána, ne celnice.
Před hranicemi děláme první přestávku na pumpě, chci ještě dotankovat v Polsku, kde je to levnější, ale benzín neteče. Sousední řidič jde ke mně a anglicky se mě ptá, jestli nevím, jak se tady tankuje, že mu to nejde. Společně u pokladny vyluštíme nápis, že jim nejdou terminály na karty, takže berou jenom hotovost, proto umožnují natakovat až potom, kdy člověk dojde k pokladně a zjistí. Hotovost nemám, jedu dál, tankuju v Ostravě a pokračuju na jeden zátah za Brno. Tam ale už začínám po půlnoci pociťovat první varovné známky hrozícího mikrospánku, takže pak do Plzně celkem 4x zastavuju na benzínkách a posiluji účinek druhého litru kofoly s guaranou kotlíkem kávy Americano XL. Kupuju i mamince, je vděčná. Když na navigaci vidím, že jsme pár kilometrů před Plzní, zastavuju na benzínce s KFC na úrovni Rokycan a půjčuju jí telefon, aby zavolala manželovi a zeptala se ho, na jakou adresu je mám přivézt (její telefon se na roaming nechytá, i v Przemyslu mu musela volat přes Nadju). Manžel nechce adresu říct, že si pro ni na KFC přijede. Za 15 minut mi volá, že u toho KFC nás nevidí. Zjišťujeme – světe div se – že v Plzni je více filiálek tohoto řetězce. Česky mluví velmi špatně, dělá tady krátce řidiče, nemá takový styk s češtinou. Podaří se nám ale domluvit na místě srazu u Teska v Plzni-Borech, tam si jsem přece jenom jistý, že na jednu čtvrť Plzně nebude víc než jednou Tesko. On to tam má blízko a zná to tam. Mě se po čase taky podaří v mapách najít Tesko na Borech, zadávám do navigace a po další čtvrthodině k němu přijíždíme. Těsně přede mnou odbočuje do prázdného areálu malé staré auto s ukrajinskou značkou, vzápětí mi volá manžel, že už tam dojíždí a nikde mě nevidí. Tož mu vysvětluji, že jedu za ním. Následuje rodinné shledání, které nebudu popisovat. Nabízím, že můžu jet za ním, aby nemusel překládat věci a děti, ale nechce ani slyšet. Kamarád, který řídí auto, ani nevystrkuje nos. Je jasné, že si chtějí zachovat maximum anonymity a úplně to chápu. Loučíme se, moc mi děkují.
Ve 4 hodiny ráno se cítím fit, tak se rozhoduju vyrazit zpět, abych stihl projet jižní spojku než se Praha vzbudí. Už na jižní spojce se ale musím hodně soustředit a držet oční víka, takže hned po najetí na D1 odbočuju do nějakého průmyslového areálu, hledám si místo pro auto na krajnici, zamykám se a usínám. Po dvou hodinách se budím svěží, kolem mě chodí do práce zvědavě nakukující lidé z autobusové zastávky hned vedle. Vyrážím, ale po půl hodině jízdy znovu tuhnu, takže zase zastavuji na benzínce a přidávám další hodinku spánku. Pak už jedu v kuse do Olomouce. Při jízdě volá neznámé ukrajinské číslo, myslím si, že další poptávka. Na druhé straně někdo cosi zmateně zahuhlá a pověsí. Vzápětí zapípá SMS. Jsem vycvičený z dřívějších pokusů (asi před 2 lety) prolomit se mi v noci podobným způsobem do telefonu. Zastavuju a dívám se na seznam zpráv. Neotvírám ji – v názvu figuruje, že jde o konfigurační soubor pro telefon…
Takže tolik pár zkušeností z cesty tam a zase zpátky. Na osobní bázi mohu sdělit lidem, kterým budu důvěřovat, číslo na paní Nadju. Zatím nedoporučuju jezdit naslepo, na Moravu je opravdu malá poptávka. Největší nedostatek nabídky jsem zaznamenal u Berlína – kdyby si někdo chtěl rozšířit akční rádius. Situace se ale může v příštích dnech rychle měnit. Určitě budou čím dál lépe fungovat organizované autobusy a vlaky. Pořád ale má smysl se zapsat na seznamy (ideálně s nějakým vedlejším telefonem s anonymní SIMkou) a příp. se napřímo dmlouvat s paní Nadjou. Ani ona ale předem neřekne, že někdo bude. Ale vždycky ví, jak to vypadalo předchozí den. Pokud by někdo jel do Przemyslu „lovit“ k autobusům naslepo, doporučuju vyrazit tak, abyste tam byli kolem 9-10 dopoledne, kdy začínají dorážet první autobusy. A seznámit se na místě s paní Nadjou – zdatnou veselou ženou s profesionální tabulkou s tištěným červeným nápisem „Praha Brno“. Tahle individuální doprava od autobusu až domů mi dává největší smysl pro ženy s malými dětmi a staré lidi, kteří jedou na konkrétní adresu a pro které čekání a opakované přesedání je další výraznou zátěží.